Miloš Hlávka

(1907-1945)
Dramatik, básník, prozaik a překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny 

1942 Divadlo Na Poříčí

 Světáci ve výpravě Jiřího Trnky.

- - -

 

 

 

                   

 

 

 

            Vladimír Just v knize Miloš Hlávka - Světák nebo Kavalír Páně? napsal: Hlávkovi Světáci, na rozdíl od,exotické“ Paní Studánky i Panamy, tentokrát skutečné do světa vyrazili (i když„pouze“ do světa protektorátního českého divadla a knižní kultury). Tím nemáme na mys­li pouze fakt, že komedie byla vyznamenána hlavní výroční cenou v anonymní dramatické soutěži Melantricha za rok 1940, ale i to, že hra se uchytla v terénu pro dramatika nejdůležitějším, v terénu diva­delní praxe. Ač na konci knižního vydání (Melantrich, 1941) čteme, Že „Výhradně provozovací právo této hry v jazyce českém má v policej­ním obvodu Velké Prahy Národní divadlo“, na naší „první scénu“ se šumavská komedie nedostala (z Hlávkovy korespondence, viz dopis Z 21. 2. 1941, srov. raPH, vyplývá, že ministerstvo školství a národní osvěty, tehdy ještě nikoli Moravcovo, hru tehdejšího lektora pro Ná­rodní divadlo nedoporučilo), zato však zaznamenala pronikavý ús­pěch v Městském divadle na Poříčí (premiéra 3.12.1942, režie Karel Jemek, výprava Jiří Tmka, Ludvíka hrál Vladimír Leraus, jeho partnerku Blaženu Zita Kabátová foto viz níže , a jeho otce, rychtáře Emanuela Prin­ce, hrál Jiří Plachý; celkově hráno 38 x, až do uzavření všech divadel v roce 1944 - jen toto pražské provedení vyvolalo 23 recenzních ohla­su). Už předtím měla však hra za sebou úspěšnou březnovou premiéru v Moravské Ostravě (režie Karel Palouš, rychtáře hrál Jiří Myron), a do třetice hru uvedlo v květnu 1944 profesionálně i Východočeské di­vadlo Hradec Králové (režie Míla Holub, v červnu měla inscenace premiéru i v Pardubicích). A to nepočítáme řadu ochotnických prove­dení. Čemu přičítat tento divácký úspěch?

Svůj podíl na tom má patrně náhle vzedmutá popularita tématu „češství“: přímo úměrně s tím, jak houstla tíživá atmosféra Protekto­rátu, a spolu s nacistickou okupací sílily i germanizační tendence, ros­tl z pocitu přímého ohrožení i hlad obecenstva po všem „národním “ a „tradičním“.

 

Zdá se mi, že hlavní omyl spočívá v prohlášení
divadelního umění za zábavu. Vše, co se děje na
jevišti, musí prý být za každou cenu zábavné. Jsem
však na rozpacích, co nazvat lepší zábavou:
roztříštěnou revui, plnou nejrozmanitějších nápadů
a produkcí, po níž je v hlavě jako v podrážděném úlu,
anebo harmonickou jevištní skladbu, která po nás
žádá soustředění, ale z níž si odnášíme dojmy trvalejší.

Napište nám

Zde se můžete vyjádřit ke knížkám a k dílu Miloše Hlávky. Rádi odpovíme na Vaše dotazy.