Miloš Hlávka

(1907-1945)
Dramatik, básník, prozaik a překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny 

1937 Národní divadlo

Na snímku ze hry Paní Studánka v hlavních rolích zahradníka Hsieh Ping-Kuei (v úvodu prvního dějství a v epilogu básníka Yuen-Yang) je Jan Pivec a Studánky Olga Scheinpflugová.    

- - -

 

 

 

 

(foto z pozůstalosti M.H.)

 Hudba Jaroslava Ježka: 1.Centrální melodie, 2.Ministerský předseda, 3. Cho ministerského předehry, 4.Generálové, 5. Zlatá a stříbrná studánka, 7. Studánka, 8. Tanec sněhu, 10.Hsiehova píseň, 14. S práporky si vítr hrál...,15. Píseň o věrnosti, 16.Válečný tanec, 17. Závěrečná píseň.

Vladimír Just ve své knize Miloš Hlávka - Světák nebo Kavalír páně? uvádí:

Bylo to tuším poprvé, kdy se Miloš Hlávka ještě za svého života setkal s problémem, jenž bude jeho dramatiku provázet trvale, zejména však po jeho smrti: tím trvalým problémem bude nejasné, zprvu jen z neznalosti nepřesné, po jeho smrti však už často záměrně mu upírané „otcovství“ jeho textů. Bylo to ale určitě poprvé a naposled, kdy se dramatik sám chopil pera, a veřejně se v kritické glose k otcovství přiznal. Jelikož – na rozdíl od jiných textů – není v našich silách skrze nepřehlednou cestu původní staré čínské pohádky přes její novodobé anglické zpracování až k několika verzím Hlávkovy volné úpravy, provést test paternity, nezbývá nám než autorovi věřit a otcovství mu skutečně přiznat. Notabene, když – zvláště v pasážích veršovaných, a zejména pak v motivech snu a reality, v holdu poezii jako takové i v holdu básníkovi, jeho fantazii, právu snít a jeho svobodnému postavení ve společnosti – v textu nalézáme typické hlávkovské motivy, důvěrně známé z jiných autorových her. „Básnit znamená v nejvyšším smyslu být,“ říká ve hře Hsieh – a v té větě je celý Hlávka, žádná Čína. Ostatně, i celou tu „Hlávkovu Čínu“ můžeme chápat jako velkou básnickou metaforu, hra si nehraje na věrnou čínskou rekonstrukci, nalézáme se pevně na půdě evropského divadla, a řešíme evropská témata, takže, jak praví jedna z autorových scénických poznámek, vůbec neuškodí, když vedle jisté záměrně stylizované (metaforické) obřadnosti pronikne do hry i kus jemné ironie. Sám autor v úvodní Poznámce herce nabádá: „Není potřebí českým přestavitelům této hry hloubati o herecké technice čínských herců. Pravda, jisté obřadnosti Paní Studánka vyžaduje, ale v tom postačí několik prostě stylizovaných náznaků, pokud možno arci nejdále od operetní ,Číny‘„.

Dříve než dáme definitivně slovo polemizujícímu autorovi, připomeňme pár faktografických dat. Paní Studánka, s podtitulem Hra o čtyřech jednáních a sedmi obrazech s epilogem (volně upravil pro české jeviště Miloš Hlávka podle textu čínské hry v anglické verzi S. J. Hsiunga, přeložené Stašou Jílovskou) měla premiéru v ND (Stavovské divadlo) 9. 4. 1937. Režii a podíl na Trösterově výpravě měl Jiří Frejka, scénickou hudbu – zcela v autorově duchu nekopírující, nýbrž jen náznakově a s vtipem parafrázující čínské motivy – napsal Jaroslav Ježek. Choreografii měl Joe Jenčík. Titulní roli hrála Olga Scheinpflugová, hlavní dvojroli básníka Yen-Yanga a zahradníka Hsieh Pinga hrál Ladislav Pešek (oba v recenzích vysoce oceňovaní) – ve strojopisu z rodinného archivu (raPH) je ještě u dvojrole tužkou jméno Jana Pivce (na premiéře však hrál jistojistě Pešek). Hrálo se, vzdor převažujícím pozitivním recenzím, sešlo se jich celkem 25(!), „pouze“ 15 x. Uvozovky umisťujeme proto, že v kontextu činohry ND v dané sezoně to byl pořád ještě nadprůměrný sukces ( příklady ze sezony 1936/37: Tančící safír: 6 x; Hlas krve: 8 x; Zač lidský život: 9 x; Hubená léta: 9 x; Továrník Dodsworth: 12 x; Srdce světa: 4 x; Boris Godunov: 8 x; Napoleon První: 14 x; Kristus: 8 x; Ztracenýdopis: 11 x; Páni Glembajové: 7 x; Vasa Železnovová: 8 x; Jan Výrava: 10 x; Na výsluní : 11 x; Jak se vám líbí: 18 x; dokonce i slavný Frejkův Revizor, považovaný za jeden z vrcholů nejen sezony, ale českého divadla vůbec, se hrál jen 16 x, pouhých 15 repríz „udělal“ i slavný Měsíc nad řekou; z dnešního hlediska extrémně nízkou reprízovost proráží jediná Bílá nemoc: 83 x ).

Textovým východiskem naší edice je rozmnoženina Paní Studánka (Praha, Universum, 1936, 80 listů, opis Archiv činohra ND Praha – verze A 2, do níž však, na rozdíl od verzí, uložených v DÚ nebo v Archivu ND byly vloženy autorovy škrty, doplňky a formulační obměny, například místo „to je přímo geniální!“ – „to je krása!“, místo „osmnáct let“ –„osmnáct časů setby“, místo „Bohové“ – „Nebesa“, místo „náš Císař“ –„syn Nebes“ aj.; na str. 12 je ve strojopisu po poznámce „strana 12 místo básně, kterou recituje Hsieh“ nová báseň, kterou přetiskujeme, a která začíná „Rok odcházející…“; na str. 51 mezi druhé a třetí dějství je ve strojopisu dodatečně za scénickou poznámku „Jásavá píseň jakoby jarní země…“ vloženo navíc „paní Studánka zpívá v jeskyni: Dej spánek té…, atd.). Tyto změny jsou psané buď černým perem nebo černou – popř. škrty červenou – tužkou (vše jedním autorovým písmem), a nalézají se v autorském strojopisu hry (A 1, raPH). Ve strojopisu se nalézá i odlišná varianta konce hry, jíž rovněž jako druhý epilog přetiskujeme. Důvodem kontaminace obou verzi bylo nejen to, že všechny tyto změny včetně škrtů nadbytečných pasáží považujeme (ve shodě s autorem) za změny k lepšímu, ale že v těchto vpiscích respektujeme tvar autorovy poslední ruky, který se pravděpodobně nejvíc blížil konečnému tvaru inscenačnímu. Složka v raPH obsahuje i variantní, veršované obměny některých prozaických dialogů ve hře, které však byly vloženy jako strojopis mimo hru (text A 1), proto je neuvádíme. Příklad, 2. dějství, s. 23. Obměna:

STUDÁNKA: Nevidíš dům, ten krásný dům s pěti střechami?

RYCHLÁ JEHLA: Vidím, co vidím, jen tmavou, holou skálu!

STUDÁNKA: Máš zakalený zrak, to je jeho stín

je, hleď to dům nevěstin, broskvovým květem věnčený…

RYCHLÁ JEHLA: To vůně větrem poletuje ze vzdáleného sadu.

STUDÁNKA: A svatební bránu také nevidíš?

RYCHÁ JEHLA: Bránu? /Jde blíž/ ach, tahle díra do studené sluje!?

 

(…) Svůj spor s kritikou o paternitu (jehož meritum – povrchnost kritických soudů – je aktuální dodnes) nazval Hlávka:

PACHATEL SE PŘIHLAŠUJE

Motto:“ ... Ježto nemáme příležitost porovnat oba texty, nezbývá nám než prohlásit, že vlastní pachatel je neznámý.“ (Mir. Rutte v posudku „Paní Studánky“)

Ježto kritik neměl patrně příležitost poslat do Národního divadla pro jeden z desíti opisů překladu Hsiungovy hry v původním znění, nezbývá podepsanému neznámému pachateli, než se probudit z nevhodné skromnosti a prohlásit, že se jeho pachatelství zdaleka netýká jen jednoho obrazu v Paní Studánce (Západ), nad nímž u několika kritiků vznikly ony rozpaky, komu jej přisoudit, nýbrž víceméně i ostatních šesti obrazů, u nichž kupodivu rozpaky nad pachatelstvím nevznikaly, naopak začasté byly jejich kladné stránky šmahem přisouzeny tajemnému S. J. Hsiungovi.

Jasně se cítit, temně se jevit

Pravda, vlastní pachatel by měl snad raději načichnout tradičním Východem a složit ruce v klín nad tolikerou chválou, která na něho v očích zasvěcených ukápla kladným přijetím Paní Studánky u většiny kritiky i obecenstva. Měl by si nad modlícím mlýnkem říkat trpně s Lao-C’em: „Jasně se cítit, temně se jevit“ a mlčet jako otrávená studánka. Nelze mu však zapřít pud sebeobrany, když ho někteří nařkli, že“ubral“svou úpravou Hsiungově hře, které po pravdě byl nucen od počátku do konce přidávat. A pak nelze mlčet, jde-li o případ v cizině sice běžný, u nás však naprosto nezvyklý, o otázku adaptace hry, napsané soudobým, žijícím autorem.

Přehlídka čínských kostýmů

Nuže, pachatel se přiznává bez pokání a bez výčitek svědomí, že se dal uměleckou správou svésti k samostatné úpravě Hsiungovy hry L a d y  P r e c i o u s  S t r e a m, přestože to bylo vlastně tuze chatrné libreto pro londýnskou přehlídku pravých čínských divadelních kostýmů a jiného muzejního materiálu s oslňující výpravou, ale několika motivy dávalo vskutku možnost lyrického, psychologického i dobového rozvinutí. Bez londýnského oživeného muzea se nedala hra u nás prostě hrát; o čemž svědčí i to, že se zprvu stále odkládala a že ji několik režisérů vrátilo. Teprve ve chvíli, kdy se jí zplna a odvážně zaujal Jiří Frejka jako vskutku nesnadným problémem, rozhodlo se o její radikální úpravě, hra byla překomponována od základů nejen textově, nýbrž i strukturálně, dějově, v charakterech postav, novými postavami, písňovými vložkami. Jakmile měl být položen d ů r a z  d o  n i t r a  h r y  a ne do vnějšku, volala každá věta, každá scéna i obraz po jiném vyjádření obsahu. Přidávalo-li se tolik, muselo se ovšem zároveň ubírat, takže z textu Hsiungova zbyla asi šestina, a to ještě v jiné struktuře a v jiném dialogickém poměru*). Jak lze tedy psát jako Rutte o „moderním Číňanovi“, který zná nejen starou poezii své vlasti, ale i sociální problémy a který zná mimo to „Západ“, když upravovatel po studiu čínského dramatu, poezie a mudrovství, stejně jako sociálních hnutí posledních dob dal do hry tyhle věci sám, protože tam nebyly, a oba s režisérem je tam nezbytně chtěli mít? Nic naplat, p a c h a t e l  s e  m u s í  h l á s i t  k jiným (Ruttem et consortiis kladně přijatým) vlastnostem a motivům hry, jestliže má vzít na sebe ony „laciné aktuality“, jimiž chtěl Rutte svým čtenářům vsugerovat pojem o zásahu české úpravy. Ano, pachatel se musí hlásit o tu „oslavu básníka v čínské hře“, jak praví tučný titulek kritiky Vodákovy, ježto o něčem podobném není u Hsiunga ani potuchy, stejně jako ve stati Vodákově, kde je sice řeč o Ibsenově Solveig a o všeličems, ale pravého smyslu titulu se ve stu řádcích nedopátráš. Může pak přijmouti pachatel pozorněji a bez hořkosti Píšovu poznámku o „místy váznoucí nosnosti jevištní“, jestliže mu bude dovoleno vztáhnouti na sebe jeho věty o „křehkém a vroucím i cudném lyrismu, prolínajícím se s humorem“, nebo když mluví o satirické kresbě panské rodiny a o citu lidské a sociální spravedlnosti, „jenž je typicky sourodý s pohádkovým námětem a laděním novinky“, či o hrdinovi, „jenž je zosobněným protestem proti sociálním výsadám a křivdám, posléze mluvčím lidové Číny, vysávané korupčním režimem mandarinů a generálů“, neboť toto jest vše majetek české úpravy. A teprve teď mi budiž dovoleno vysvětlit zvlášť, jak a p r o č  d o š l o  k  e v r o p e i z o v a n é m u  o b r a z u  s Princeznou Západních krajů, nad nímž si teprve někteří kritikové jaksi šilhavě vzpomněli na existenci české úpravy a jali se mluviti potměšile o neznámém pachatelství. Šéf činohry i dramaturg mi doporučovali, abych ve hře nadhodil poměr Východu a Západu, a tu se ovšem přímo nabízela v Hsiungovi epizoda se Západní Princeznou. Přijal jsem rád jejich radu jako divadelně velmi praktickou již z toho důvodu, že v Hsiungovi, jako v Číně vůbec, se rozumí Západními kraji z á p a d n í  Č í n a, Turkestán, kterýžto rozdíl je pro nás, Evropany, asi takový jako pro Číňany rozdíl mezi Slováckem a Slovenskem. Začal jsem psát nové znění hry právě od této ústřední scény, k níž první obrazy pak spějí jakoby předehrou a od níž odbíhají jakoby dohrou. Nevzal jsem si tedy, jak píše Jindřich Vodák, „důvod z poevropštění Hsiungova“ dnes, to jsme si sami na Hsiunga vymysleli, aby bylo s čím konfrontovat čínského hrdinu hry v době, kdy Číňané nejezdí pro rozumy do Turkestánu,nýbrž na západní univerzity a vracejí se nejednou jako revolucionáři! Jinak bychom nemohli pocítit a vyjevit jasně, co nás vábí na mužském hrdinovi, jenž nás hlavně zajímal, a co nás dělí i sbratřuje. Případ některých posudků Paní Studánky souvisí s přetřásanou již otázkou kritické metody a poměru k věci, zdali totiž má kritik soudit impresionisticky z dojmů na premiéře, nebo má-li je doplnit nahlédnutím v doličný materiál (…)

*) A jestliže pachatel něčeho lituje, tedy toho, že nepředělal do základů i tu šestinu. zvláště příchod princezny v posledním obraze, který byl ovšem přisouzen upravovateli!

Miloš Hlávka                                                                                     A-ZET, 17. 4. 1937

! ! !   Ukázky ze hry z archivu ČRo  ! ! !

Zdá se mi, že hlavní omyl spočívá v prohlášení
divadelního umění za zábavu. Vše, co se děje na
jevišti, musí prý být za každou cenu zábavné. Jsem
však na rozpacích, co nazvat lepší zábavou:
roztříštěnou revui, plnou nejrozmanitějších nápadů
a produkcí, po níž je v hlavě jako v podrážděném úlu,
anebo harmonickou jevištní skladbu, která po nás
žádá soustředění, ale z níž si odnášíme dojmy trvalejší.

Napište nám

Zde se můžete vyjádřit ke knížkám a k dílu Miloše Hlávky. Rádi odpovíme na Vaše dotazy.