Miloš Hlávka

(1907-1945)
Dramatik, básník, prozaik a překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny 

1943 Národní divadlo

Scénu Kavalíra Páně vytvořil Arnošt Paderlík. Na snímku vlčí jámy z 2. dějství je zleva Smrtihnát (Václav Vydra), Lucinárka (Marie Glázrová), Litochleb (Jaroslav Vojta) a na dně jámy Kavalír (Eduard Kohout).

- - -

 

 

 

 

 

 

(snímek z archiivu M.H.)

 

Miloš Hlávka na okraj svého Kavalíra Páně:

(...) Případ a spor mého barokního kavalíra, hraběte Slavnína, byl nebo může jednou být případem a sporem kohokoli z nás. Komu z nás se nepřihodilo, že vyvázl z jisté smrti. Ten se otřepal, zaklel a odplivl si, možná že i věc docela sobecky oslavil... ke škodě svého zdraví duševního i tělesného. Nezřízeně si zamiloval život a začal užívat. Onen se pokřižoval a dal na dobročinný účel stovku nebo tisícovku a myslil, že je jeho účet s Prozřetelností vyřízen. Jiný slíbil Bohu a sobě, že se polepší, ale když nebezpečí pominulo, rád na celou věc zapomněl. Někdo však pocítil, že život již nenáleží tak docela jen jeho veličenstvu Já a snažil se být užitečnější pro obecný pocit blaha všech, když sám měl tohle z pekla či z nebe štěstí. Život se mu objevil jako dar a závazek. A tak dále. Dotyk se smrtí záleží vůbec na povaze, ta se v jejím zrcadle vyzradí nebo zocelí. A smrt je tolikerá, kolik je na světě lidských povah. Mé drama musilo podle mých představ nezbytně býti oblečeno do barokního šatu. Divadlo si vyžadovalo patetičtějšího poměru (myslím i patos v původním smyslu utrpení) a neobyčejně výrazné názornosti, kterou ze všech dob nejvíce poskytovala doba barokní, ostatně první doba moderního člověka, plného protikladů smyslovosti a askeze. Doba v českém dramatu opomíjená mě nadto zaujala společenstvím šlechty a lidu, onoho lidu, který v domnělé době Temna, inspirován šlechtickým a jezuitským uměním počal vytvářet a dotvářet onu anonymní, ale neslýchaně pramenitou kulturu, z níž rostly babičky a jejich Barunky i celé naše básnictví postbarokní a barokizující až do našich dnů. Proto struna víry, naděje a lásky je také dominantou hry.

 

Zdá se mi, že hlavní omyl spočívá v prohlášení
divadelního umění za zábavu. Vše, co se děje na
jevišti, musí prý být za každou cenu zábavné. Jsem
však na rozpacích, co nazvat lepší zábavou:
roztříštěnou revui, plnou nejrozmanitějších nápadů
a produkcí, po níž je v hlavě jako v podrážděném úlu,
anebo harmonickou jevištní skladbu, která po nás
žádá soustředění, ale z níž si odnášíme dojmy trvalejší.

Napište nám

Zde se můžete vyjádřit ke knížkám a k dílu Miloše Hlávky. Rádi odpovíme na Vaše dotazy.