Miloš Hlávka

(1907-1945)
Dramatik, básník, prozaik a překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny 

v Nové české scéně - Praha 1937

vyšla jako zvláštní otisk ŽIVOTA, listu pro výtvarnou práci a uměleckou kulturu, ročník XV, číslo 3-4     péčí výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze 

O JEDNÉ DIVADELNÍ VÝSTAVĚ A O DIVADELNÍM VÝSTAVNICTVÍ VŮBEC

   I.  Vídeňské divadelníky napadlo letos uspořádati k devátému mezinárodnímu kongresu pařížské Société Universelle du Théätre velkou mezinárodní divadelní výstavu, které v té době přála okolnost, že výstava i kongres spadaly do období podzimních vídeňských veletrhů. Věci se ujala »Společnost přátel Národní knihovny« (Gesellschaft der Freunde der Nationalbibliothek), která dávno měla v úmyslu souborně vystaviti vzácné divadelnické památky i ve Vídni, když už s nimi proputovala půl světa. Za vedení profesora Josefa Gregora vznikla tak rozsáhlá výstava divadelních dokumentů ve vídeňském hradě, který svými slavnostními síněmi a císařskými komnatami se přimykal k duchu výstavy, převahou historické, ozdobnické, památkové. Objevily se poklady sbírek Národní knihovny i státního divadelního musea (jehož je Gregor ředitelem) a vytvořily základní ráz výstavy, doplněné nahodilými a namnoze odbytými nebo zdaleka nepřesnými výstavkami jednotlivých divadelních národů. Kromě »blešího trhu« rozkošných a drahocenných památností, fetiší, relikvií a kulturně historických dokladů, jejichž úctyhodnosti nechceme nactiutrhat a jejichž bohatství v nás jen budí bledou závist, setkali jsme se tedy s typem divadelní výstavy rozvržené podle národů, dnes, žel, pořád nejobvyklejším, protože nejpohodlnějším. A jak z historie divadla, tak z jeho přítomnosti se vystavovalo většinou i v podstatě divadlo jako umění výtvarné, jako umění scénického obrazu, stavby, podívané, kostýmu, tedy zase jen složka mnohotvárného jevu i ducha divadelního umění. Divadelnímu znalci, který je zvyklý vycházeti z jednoho prvku a z jeho strukturálního rozboru nalézati povahu a tvar celého díla, celého období nebo uměleckého zjevu, není jistě ani takováto dnes běžná výstava mrtvým otiskem živého divadla. Ostatně kde jinde než na výstavě si chcete uvědomit, srovnat a utřídit rozmanitost divadla včerejšího a dnešního a vysledovat vlastním okem formální a duchové spojitosti. Budiž. Přijímáme jako základní typ divadelního vystavovatelství letošní  vídeňský podnik, ale nechce se nám, aby otázka divadelního výstavnictví byla neustále posuzována jen podle tohoto úzkého hlediska - hlavně proto, že předpoklad znalectví nezabírá v sebe vždy předpoklad živé účasti obecenstva, která je přece na všech divadelních počinech nezbytná. Tím chci říci, že divadelní výstava by měla aspoň v obrysech býti určena nejširšímu divadelnímu obecenstvu, měla by objasňovat soudobou praksi a vybízet k tvůrčí účasti publika na dalším vývoji. To je otázka zdynamizování divadelních výstav, k níž se vrátíme závěrem.

   Jediný pokus o vybočení ze statické a popisné výstavnosti a dokumentárnosti se stal na vídeňské výstavě v den zahájení. Ukázka jezdeckého baletu na nádvoří hradu byla ovšem jen stínem třpytné doby vídeňského dvora, v redutním sále jsme viděli malé představení leopoldovského barokního baletu v pravých kostýmech, při čemž byly zdůrazněny ty pravé kostýmy a ta vlastní císařova hudba, v ceremoniální síni předvedla Reinhardtova škola Hru o Mariích u hrobu, toho norimberského Mastičkáře, která však zaujala spíše textem nežli provedením. Nebyl tu jasný program a pevná ruka pořadatelská, ale úmysl se zřetele historické a historizující výstavy -  správný. Šťastnější čin byl v Gregorových »zábavných a poučných příkladech ze dvou věků« rakouského divadla podaných zvukovým filmem: Rakouské divadlo v směně dob. Gregor tu narežíroval pro kameru několik retrospektivních představení od Hanswursta na volném prostranství i s typy soudobých diváků, přes lokální kolorit vídeňský i s jeho význačnými zjevy hereckými, po autentické fragmenty z představení v Salcburku, v Burgtheatru a v Státní opeře. Tlačenice a návaly obecenstva před vchodem do projekční síně dokazovaly, jaký zájem upoutal tento nový výtvarný prostředek. Představte si, kdybychom byli mohli spatřit v zvukovém filmu fragmenty, a právě nic než fragmenty v »zábavné a poučné« ve vědecky srovnávací montáži, všech význačných inscenací soudobých! Bylo by ovšem nezbytné, aby takový snímek pořizovala filmová společnost za odborného vedení a se stejnou pohotovostí, s jakou nás zavaluje reportážemi o manévrech, povodních, krmení mrožů a o vrhu lvích paterčat.

   Je pochopitelné, že každé divadelní město využije mezinárodní výstavy k propagaci vlastního divadelnictví. Vídeň se mohla pochlubit cizině dnes již minulostí anebo museálními skvosty. O tom nás konečně přesvědčil i festival, konaný v první týden k zahájení výstavy. Vídeň je divadelně již dýchavičná a marné jsou injekce lesku v jejím hledišti. Když jste přicházeli na výstavu, padly vám v tak zvané antecameře hradu nejprve do oka dvě voskové figuriny císařů Ferdinanda III. a Leopolda I., za nichž se po prvé zasvítil třpyt Rakouska, jako divadelní země. Mezi nimi dvě zasklené sošky zahradníka a zahradnice, zhotovené podle miniatury Burnaciniho, se staly jakýmsi duchovým erbem výstavy. Když jste prošli podle drahocenných gobelinů s divadelními výjevy, oslnily vás především císařské komnaty a slavnostní síně. Všechno pak, co se vídeňského divadla týká, se točí jako - její nejlepší památky - kolem baroku. I její »moderní« scéna. Proto byl vrchol výstavy v »Prunksaalu« Národní knihovny, kde kromě bohaté periody barokní byly hojně zastoupeny práce Strnadovy a kde nás upoutala modelová rekonstrukce středověkých velikonočních jevišť podle rukopisů.

   Nuže, jak zde dopadla výstava moderního umění? Československo, které zaujalo až k nadšení vídeňskou kritiku a v němž jsme pozorovali největší hloučky návštěvníků, bylo v našem tisku předmětem útoku na jejího organizátora, Jiřího Frejku. Tyto útoky nás proto zde staví jen před početní úkol, zdali byla výstava vskutku tak jednostranně frejkovská, jak se psalo a mluvilo. Ku podivu se zapomnělo, že současně se pořádala výstava milánská, kam byly zaslány nejkrásnější modely z oficiálních scén a jedinečné fotografie z D 36. Je tu poměrně zastoupeno jak období hilarovské, tak dnešní Národní, tak Vinohradské divadlo, jak scény pražské, tak provinciální, a v tomto poměru jsme byli na tom nejlépe ze všech národů, na výstavě zastoupených. Ostatně návštěvníka zajímá celkový stav a stupeň divadelní kultury; s toho hlediska zobrazovala výstava naše divadelnictví po převratu dokonale. Ovšem - jako na vídeňské výstavě vůbec - hlavně scénické výtvarnictví. Ale byly tam i detaily hereckých skupin. Výstava trpěla jedině malou prostorou a právě tou přílišnou starostí o zastoupení toho nebo onoho jména, i když nebyl po ruce materiál dost výrazný a nejšťastněji technicky pořízený. Při podobných podnicích v budoucnu bychom naopak doporučovali pro cizinu přímý výběr s hlediska propagace nejlepšího a nejpůvodnějšího umění bez ohledu na pokřik bulváru a na prestiže. Kdyby bylo rozhodčí pořadatelství svěřeno sboru předních našich divadelních a výtvarných kritiků, bylo by po komedii. O výtvarnících české scény mluví jiný článek. Proto se o českoslov. výstavě více nezmiňujeme.

   Francie dokumentovala, jak osudně poznamenal její jevištní výtvarnictví Sergej Ďagiljev, který sledoval celou svou manažerskou činnost na scéně svého baletu vývoj soudobého malířství, od secesního folkloru přes kubistické netvary a překvapoval zvaním slavných malířů k spolupráci.Vidí se to i na těch, kdo později pracovali se švédským baletem, s nímž je u nás spjato i jméno Feuersteinovo. Taková Irene Lagut, takový Raoul Dufy, používají barokního kulisového a prospektorového principu a modernisují jej tvářením obrazu. Okouzlují nás však tímto záměrným primitivismem, ano, vytvářejí i jistou, čistě scénickou realitu, kterou můžeme leda postavit vedle architektonického úpravnictví a nikoli jím celou školu francouzskou popírat. Je v tom jevištní kultura quand - meme. Zato jsme ji nalezli v oddělení maďarském a sotva také v oddělení italském. Maďaři barvičkují, dekorují, pohádkově »vypravují«, Italové zase samá pompesní strohost těžkých praktikáblových kusů, jež mají vzbuzovat dojem grandiosnosti, ačkoli ty architektury kopírované z italských městských krajin nejsou stavby, nýbrž studené mrtvé dekorace, které padají na herce jako při zemětřesení. Všecko je to z jednoho materiálu a z jedné fantasie. Ostatní národy vystavovaly chudičce a proto si je raději odpustíme. Ani Sověty nebyly jasně a věrně zobrazeny: tříšť, trosky, fragmenty fragmentů.

 

   II.  Tvrdí se, že vystavovat divadelní umění je marná sláva a liché snažení. To je mi novinka, jako by někdo prohlašoval, že hospodářské výstavy, jimiž přece vynikáme, jsou nesmysl, a posílal nás na pole. Pravda, živé divadelní umění této vteřiny naší apercepce nelze vystavovat, ale jeho složky; jeho duši ne, ale ducha; jeho tvar v čase ne, ale v prostoru; jeho živé a teplé hlediště ne, ale jeho sociální kořeny a jeho duchovnou strukturu; ne jeho neopakovatelnost našeho citového zážitku, ale dějinné či psychologické předpoklady tohoto zážitku atd. jde jen o přemožení mechanického myšlení o divadle, jež zaviňuje tolik předsudků, jako jsme přemáhali v praksi pojetí hereckých hvězd, hereckých pověr s inspirací »až na premiéře«, ilusivnosti jeviště a bůhvíčeho.

   Dokonalá výstava se nedá spíchnout za dva týdny, když se tak málo přemýšlelo o nových technických prostředcích a když vyhledávání a hlavně uspořádání materiálu do předem stanoveného plánu dá práci několika let. A když sám plán je nutně věcí nekonečných úvah a porad s odborníky všech oblastí od divadelní kritiky po sociology a historiky. Zkrátka dokonalá výstava musí napříště materiál zdynamizovat a zároveň jej ukázat zpomaleně v čase, třídit jej na všechny složky a zároveň se vyvarovat pouhého popisu a mrtvé atomizace. K tomu snad povede cesta asi takhle:

   Především vystavovat, co se vystavit z divadla dá; nejen makety a fotografie scén, také hlas herce (gramofonem), fragmenty představení (filmem), stroj scény; nejen dějiny ismů a vývoj osobností, ale v rámci dějin doby i dějiny techniky, hledišť, v dialektickém souběhu. Výstavu musí návštěvník prožívat jako divadelní představení, abychom to řekli demagogicky; musí pocítit, že se týká jen jeho, že se dělá jen pro něho, a že on jest její hlavní součástí, co je nejhlavnější. Nezbytným doplňkem takové výstavy je ovšem dokonale uspořádaný festival, ať již mezinárodní nebo - jde-li o živé divadelní město, jako je dnes Moskva, Praha, Paříž - třebas jen domácí.

   Neboť investují-li vlády a města peníze do divadelních výstav, musejí nabýt důvěry, že je nevyhazují jen na ledajakou reprezentaci, nýbrž že je vkládají do žírného hospodářství. To závisí na dvou věcech: aby si bedlivěji hleděly nové divadelní energie a jejího nedoceněného významu pro národní kulturu a aby měly takový zájem na novém způsobu vystavovatelském, jaký projevují v oblastech kultury hmotné.                                                                                                         Miloš Hlávka

Zdá se mi, že hlavní omyl spočívá v prohlášení
divadelního umění za zábavu. Vše, co se děje na
jevišti, musí prý být za každou cenu zábavné. Jsem
však na rozpacích, co nazvat lepší zábavou:
roztříštěnou revui, plnou nejrozmanitějších nápadů
a produkcí, po níž je v hlavě jako v podrážděném úlu,
anebo harmonickou jevištní skladbu, která po nás
žádá soustředění, ale z níž si odnášíme dojmy trvalejší.

Napište nám

Zde se můžete vyjádřit ke knížkám a k dílu Miloše Hlávky. Rádi odpovíme na Vaše dotazy.